Reklama
 
Blog | Vlastimil Blaťák

Jak dopadlo předávání Cen města, aneb stejně jde jen o fotky

V jednom roce jsem se (coby dosud aktivní žurnalista) nakonec uvolil vyrazit s fotoaparátem na slavnostní předávání Cen města Olomouce; redakce si toho žádala. Podobné akce se všemi těmi chlebíčky a vínem, které se pije zásadně v lesklém saku, naprosto nemiluji, netoužím po nich, a vyhýbám se jim obloukem. Tentokrát nebylo zbytí. To, co jsem tehdy na místě spatřil, mi vyrazilo dech – současně však mě to naučilo mnohému o politickém píár. O fotky šlo především. Co je komu do nějakých oceněných.

Moravské divadlo, které ten ročník hostilo, si dalo na celkovém aranžmá večera opravdu záležet. Nasvícená scéna slibovala minimálně předávání Oscarů, a moderátorský pár doslova sršel vtipem. Pak přišlo to hlavní – na pódiu se začali řadit náměstci. Pokud to publikum nepochopilo, bylo moderátory vyzváno z potlesku.

Potom setměl sál a na velkolepou obrazovku, která se vysunula odněkud shůry, se začal promítat medailón prvního oceněného. Výběr laureátů toho ročníku přitom zřejmě probíhal systémem „dejme mu to dřív, než umře“, sál se znovu rozsvítil, a sličná moderátorka pozvala na pódium prvního oceněného, profesora a docenta, věk přibližně 87 let, za celoživotní dílo, nebo tak nějak. Za povinného potlesku se uprostřed ve druhé řadě zvedla postava s berlemi, a snažila se jakkoli dostat se ke kraji řady. Protože to trvalo opravdu dlouho, netrpělivá modeátorka pro jistotu ještě několikrát zopakovala nacionále oceněného, a za slábnoucího, ale stále pokračujícího potlesku pokračovala cesta pana docenta k pódiu.

Není to tak jednoduché, jak se může mladému a zdravému zdát. Schůdky nahoru na pódium jsou totiž poměrně příkré, spíše je to takový žebřík; nebohý pan docent chvíli zápasil s berlemi, pak se chytil opony a nějak se vytáhl nahoru. Zcela udýchán a na pokraji zhroucení doklopýtal k moderátorskému páru; dostal diplom, monstrózní květinu, bronzovou sochu, nějak to s těmi berlemi pobral, načež byl vtipem sršící moderátorkou večera vyzván k převzetí mikrofonu (asi nějakou desátou volnou končetinou, kdo ví…), aby sdělil své prvotní dojmy. Půvabné slečně moderátorce už nikdo neřekl, že pan docent trpí vážným onemocněním jícnu a má provedenou tracheostomii, přiložil si tedy mikrofon ke krku a stručně pravil – „děkuji“. I ozval se ze sálu povinný potlesk a oceněný docent se vydal s květinou a sochou v podpaždí o berlích zase ke schůdkům; k tomu mu zhasli, protože se mezitím začal vysílat další medailon. Tak na pozadí svítící obrazovky, která opětovně přijela shůry sálu, bylo lze spatřit siluetu pana docenta, kterak přemýšlí, jak se dostat po žebříku dolů a neupustit sochu; v principu se nějak chytil opony a slanil dolů, nebo tak nějak se to stalo.

Co je na příběhu podstatné: ne to, že jsem jej mírně (ale skutečně jen velmi mírně) nadsadil, ale že celou tu dobu stáli na pódiu v řadě všichni ti náměstci, slušely jim kravaty, fotoaparáty píáristů cvakaly jako o závod, ale ani jednoho z nich nenapadlo pomoci tomu nebohému pánovi. Stáli tam, tleskali a zubili se do objektivů. Byly z toho parádní fotky. A následoval raut.

Proč to píšu a co by si z toho měli vzít všichni politicky ambiciózní jedinci, jakož i jejich píáristé:

  1. Na předávání jakýchkoli cen choďte zásadně bez znalosti toho, komu a za co dáváte cenu. Na fotkách na facebooku budete tak jako tak vy (ten oceněný stejně nemá facebook, a ani vy ho proto nemůžete označit – tak k čemu to);
  2. Mějte připravený projev. Měl by trvat minimálně 5 minut a obsahovat dramatické pauzy, aby bylo lze jej potleskem odměnit několikrát. Chce to jednu až dvě vtipné prupovídky a zdůraznit tu „společnou práci“;
  3. Pak mějte připravený ještě druhý projev, který přednesete přímo při předávání ceny. Letmo zmiňte pana docenta a pak mluvte o sobě, vypadá to líp. Třeba o tom, co všechno dovedete;
  4. Fotka z vašeho projevu musí vévodit fotogalerii na sociálních sítích. Nějakého docenta vem čert;
  5. Jestli chcete nejen tuhle fotku, ale i všechny ostatní (jakože chcete), chraň vás píárový pánbu jít mu pomáhat do schůdků. Nebyli byste na značce, kam má váš fotograf zaostřeno;
  6. Především se oblečte jako debil. K lesklému saku je ideální košile se skládaným minimálně trojbarevným límcem, bez toho na těch fotkách nevyniknete;
  7. Jen co ta akce skončí, mazejte na raut. I na oceněného pana docenta pár chlebíčku zbyde, nechte ho jeho osudu. Vám jde o víc – jste ve „středu zájmů“, a tam se navazují kontakty!
  8. Nezapomeňte VČAS odeslat svého fotografa od chlebíčků do kanceláře, aby poslal do médií svoje fotky. Je nepřípustné, aby vyšla jiná fotografie, než ta, na které předáváte panu docentovi sochu;
  9. Dohlédněte na to, aby vaše fotka z předávání v nejnovějších Radničních listech prostorově minimálně odpovídala volebnímu zisku. Pokud chcete fotku větší, dejte svému fotografovi včas instrukce, aby fotil na šířku (při sazbě do sloupců zabere víc místa);
  10. Doufejte, že bude vaše politická kariéra natolik bezvýznamná, abyste jednou nemuseli podobně potupně přebírat nějakou cenu.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama