Reklama
 
Blog | Vlastimil Blaťák

Regionální média v roce 2020: Ještě větší úpadek, než jste vůbec čekali

Třicet let po listopadu 89 jsou regionální média v horším stavu, než byla tehdy. Míra manipulací s informacemi a uplatňování jakéhosi „vlivu“ podivných figur přerostla meze, které by bylo lze snést; paradoxně stokrát nic umořilo osla a když bylo téhle „žurnalistiky“ příliš, lidé otupěli a přestalo jim to vadit.

Pamatuji si léta těsně porevoluční, zjednodušeně řekněme devadesátá, kdy se vyrojilo všelijakých týdeníčků, občas i profesionálně sázených, psaných s nadšením, diskutujících, otevírajících regionální témata, mladých a svěžích; valná většina z nich nevydržela. Na vině byly postupně klesající prodeje, a nadšení redaktorů samo o sobě nestačilo na získání relevantního množství inzerce. Týdeníčky vznikaly a zanikaly, většina z nich se neudržela. Byly barevné, pestré, čtivé.

Pak přišla nultá léta a na regionálním trhu tiskovin se cosi začalo dít. Na první pohled nastal přirozený vývoj, menšina silných se udržela a etablovala, už na druhý pohled je ale nutno říci, za jakou cenu: obvykle díky vztahům s regionálně mocnými, buď zleva, nebo zprava – příliš mnoho jiných možností nebylo. Pro úplnost dodejme, že většinou zprava; jednak doba stále ještě žádala tuhý antikomunismus v projevech i názorech (a stesky Jiřího Paroubka o tom, jak ho novináři zařízli, byly konec konců pravdivé…), jednak proto, že pravá část spektra v regionech pochopila, že tudy vede cesta. Dlužno říci, že cesta pro ně – nikoli pro dotyčná média, která se tehdy poprvé stala politicky poplatnými svým chlebodárcům.

Reklama

Tento stav zaslouží rozebrat: nebylo by totiž nic špatného na tom, že se svobodné médium profiluje (například) doprava, nebo že dokonce preferuje konkrétní stranu; nakonec v dobách vzývané první republiky měl stranický tisk doslova žně, a s tehdejší žurnalistikou to vůbec nevypadalo zle. Čertík byl schovaný v tom, že postupem času přestalo jít o ideologii nebo úhel pohledu na svět, ale doslova a do písmene o uplatňování vlivu regionálních šíbrů, včetně tendenčního informování o vznikajících kauzách. Stejně tak je potřeba říci, že v této době (cca do roku 2010) to stále ještě mělo jakési nepřekročitelné hranice.

Po roce 2010 jsme nicméně svědky naprostého rozkladu regionální žurnalistiky. Projevuje se hned v několika vrstvách, a jedna je děsivější, než druhá.

  1. Vzniklo až příliš mnoho „médií“. Jestliže předchozí dvacetiletka s sebou nesla jako standardní nosiče zpravodajství a) regionální přílohy celostátních deníků, b) jedno Vltava Labe Press, a c) jeden, maximálně dva soukromé týdeníčky v celém regionu, rozvoj internetu a sociálních sítí způsobil, že v podstatě kdokoliv (obvykle zhrzení redaktoři z týdeníků) se cítili schopni zakládat vlastní, převážně internetové „zpravodajské“ portály. Vznikla nepřehledná houšť takymédií, která paradoxně zahnala inzerenty zpátky do přehledného světa větších titulů;

  2. Začaly se opisovat tiskové zprávy. Tlak na úsporu nákladů na jedné straně, a příliš mnoho titulů na druhé straně měly za následek, že naprosté většině „redakcí“ se přestalo dostávat kvalitních redaktorů. Kopírovat policejní svodky a městské tiskové zprávy vyšlo levněji a pohodlněji; že tím tato média více méně popřela smysl existence médií, nad tím už se jejich majitelé nepozastavili;

  3. Do rolí majitelů se často dostaly velmi pochybné osobnosti. Jestliže před deseti roky byla tehdejší média poplatná tu ODS (častěji), tam sociální demokracii (méně často), desátá léta přinesla novum: stejně jako se každý nedoceněný redakční elév začal domnívat, že může založit nové médium, podobně nyní i ambiciózní, avšak často pokřivené osobnosti s prapodivnou podnikatelskou minulostí zatoužily po vlastnictví médií; dávno jim už nešlo o prezentaci úhlu pohledu, o diskusi, o názor (natož o pravdu…), ale čistě a jen o „vliv“. O naplnění vlastních ambicí. Jak zhoubný vliv na kvalitu zpravodajství a publicistiky to mělo, netřeba dodávat.

  4. Redaktoři se přesunuli do oblasti PR, a to je to největší neštěstí. Regionální stále ještě novináři, kteří se etablovali jako mladí a nadějní v nultých letech, došli dříve nebo později do bodu, kdy tlak na snižování nákladů v redakcích, umocněný například potřebou založit rodinu, vehnal je do náručí píárových oddělení radnic. Další generace ale jejich odchod nedokázala nahradit – mladí našli po roce 2010 uplatnění toliko v podivných webových portálech s žurnalistikou typu Ctrl C + Ctrl V, a v těchto „médiích“ už nenašli starší mentory, kteří by dokázali eliminovat i kdyby jen chyby v příčestí minulém;

  5. „Kvalita“ zpravodajství se začala měřit počtem lajků, což nepotřebuje další komentář;

  6. Chaos na „trhu“ s obrovským množstvím nekvalitních médií, bojujících o inzerenty a padajících proto do náruče kdejakému šíbrovi měl mimo jiné za následek, že prostor v „médiích“, která nemají co psát a do kterých nemá kdo psát, začaly dostávat „osobnosti“, které by jej za normálních okolností nikdy nedostaly.

Váhám, jestli existuje světlo na konci tunelu. Jestli z marasmu naší doby dokáže vzklíčit nová kvalita. Věřím v to, protože jinak by nemělo smysl se o cokoli pokoušet. V blízkost takového okamžiku ale nedoufám.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama