Když na počátku roku vystoupil v televizi po utkání Jaromír Jágr a upustil pár slov na téma uzavření extraligy, dali mu to fanoušci sežrat – s ohledem na kontext situace Kladna asi částečně právem. Jenže on tenhle Jágr dokázal velmi jednoduše pojmenoval tu největší bolest profesionálního sportu; použiji jeho slova jako paralelu, protože s žurnalistikou je to navlas stejné:
„Já nesouhlasím s financováním sportu jako takovýho, nejen hokeje, ale celkově sportu, a myslím si, že to nemá dlouhou budoucnost. Že většina (financí) ve sportu je založena na dotacích a na darech od sponzorů. Sport si sám na sebe nevydělá, a já se bojím toho, aby to nebyla nafouknutá bublina, a jednoho dne, když nepřijdou dotace, anebo sponzor nebude vydělávat takové peníze, aby dal ten dar sportovním týmům, a najednou ten sport nebude. Ty týmy nebudou. A nebude to poprvé, kdy já jsem toho svědkem. Klub, jako je Slavie, která, když půjdeme patnáct let nazpátek, tak vyhrávali tituly v extralize, byli neskutečný mužstvo, a dneska mají problém sehnat peníze, hrají s minimálním rozpočtem. Chomutov je to samý. Já se jenom bojím toho, aby to nepotkalo daleko víc klubů najednou.“
Oceňuji Jaromíra mimo jiné proto, že když něco řekne, má to hlavu a patu. Dovede pojmenovat problém, okolo kterého všichni ostatní chodí jako kolem horké kaše, a mají strach si zadat. Proč mě jeho slova zaujala? Protože se žurnalistikou je to navlas stejné.
Taková Stráž lidu, někdejší regionální stranický list Olomoucka, to bylo počteníčko! Přestože je dnes titul (akademicky odtažitě) chápán jako vzor všeho zlého a normalizačně tendenčního, svoje místo na slunci měl: kde jinde by se člověk před rokem 1989 dozvěděl, kdopak u nás v Olomouci zase umřel, a co dávají v kině. Po listopadu jsme doufali, že nastane zlatá éra žurnalistiky, a již netendenční týdeníčky zaplaví trh, bojujíce kvalitou zpravodajství o čtenáře a lepší postavení na trhu.
Nestalo se tak. Zpravodajství se totiž podobně jako profesionální sport přesunulo do pozice, ve které jej nefinancuje konečný uživatel (v případě hokeje divák, v případě novin čtenář), ale inzerce. Tím se vytváří pokřivená situace pokřivených vztahů, na maloměstech ještě výraznější než v celostátu, a prakticky znemožňuje novinářskou práci. Autoři i sportovní kluby zažívají navlas stejný příběh. Jsou závislí na radnicích a mocenskou gravitací přitažených velkých firmách, které mají dostatečně velký budget.
Co financuje noviny
Za dob té proklínané Stráže Lidu to byl čtenář, který si na trafice koupil výtisk; noviny vycházely v desetitisícových nákladech. O třicet let později se čtou zprávy na internetu; napadlo vás někdy, jaká je nákladová cena novinového článku? Někdo ho musel napsat – někdo tam musel jet – a to autem, které redakce splácí – za nějaký benzín – vytvořit článek na nějakém počítači – v nějaké kanceláři – kde se topí – a ten někdo chce výplatu; nedá se to jistě vypočítat přesně, ale nákladová cena jednoho textu je (v regionálních podmínkách) okolo 2000 korun (mimo úvahu nechávám „žurnalistiku“ CtrlC + Ctrl V a šup tam radniční tiskovku).
Kolik lidí je zvyklých pokaždé po přečtení článku na internetu poslat redakci dvě koruny? Osobně znám jen několik statečných, kteří si předplatili prémiovou online verzi něčeho; těm patří dík a poklona za občansky uvědomělý životní postoj. Ani nevíte, jak mnoho jste udělali.
Tím, že se noviny přestaly kupovat na trafikách a za internet nikdo neplatí, vehnaly se redakce bojující o přežití do náručí inzerentů, ale především „inzerentů“, tedy těch, kteří mají tendenci ovlivňovat obsah a těch, kteří někam potřebují umístit své „píár“. Obvykle tedy zoufalců a sráčů nejhoršího kalibru.
O co vás chci poprosit? O velice mnoho. O uvědomění si, že správa veřejných věcí nekončí vhozením volebního lístku do urny s tím, že další čtyři roky vám budou chodit do schránky ty barevné radniční noviny na titulce zase s jiným strejdou. Že veřejný zájem začíná vždycky tady dole, u nás, a jeho součástí jsou i svobodná a kvalitní média, která nebudou, dokud se nezmění paradigma doby. Dokud my všichni, jakožto konzumenti zpravodajství a publicistiky nebudeme ochotni si za kvalitní práci zaplatit.
Děkuji každému jednomu, který půjde změnit svět.
